Gay hledající muže Karlovy Vary Česko

2012. MFF Karlovy Vary

---

Silný námět, ale vetché zpracování, které mi po celou dobu evokovalo libovolný díl ze seriálu Věřte nevěřte. Ps: Nejnesympatičtějšího hlavního hrdinu zřejmě letos v kině nepotkáte! Němci se chtějí přiblížit Západu a přicházejí s poměrně jednoduchou, za to velmi účinnou zbraní o podobě Země sužované prudkým nárůstem globálního oteplování.

Poctivá, řemeslně kvalitní filmařina!! Masato Harada navázal na nejlepší tradice japonského žánru gendai geki a rozhodně nijak nezapřel poctu rodinným dramatum Jasudžira Ozua ani inspiraci komorními snímky Ingmara Bergmana. Zde jde o viditelné spojení motivu z Bergmanova filmu Jako v zrcadle otec nahlížející na členy své rodiny jen jako na postavy svých románů a těžko překonávající odstup ke vztahu k nim a Tokijský příběh generační propasti mezi dětmi a rodiči. Nevytváří však žádné psychologické drama, spíše přirozeně plynoucí kroniku, kde se postavy aktivně snaží překonat překážky v rodinné pospolitosti a vyrovnávat se s příznaky stáří u matky.

Film není postaven na konfliktu a na vztahy nahlíží v pozitivním světle. Tím vznikl snímek plný naděje a humanismu, sice hraničící s neotřesitelnou venkovskou idylou alá Božena Němcová, ale jím prosazované hodnoty tím neztrácejí na síle. Spíše bych vytknul někdy až příliš zdůrazňované navázání na starší vzory a občasné splétání jednotlivých motivů horkou jehlou, které značně brání věrohodnosti příběhu a zplošťuje některé postavy.

Příběh jednoho stárnoucího rockera, který se rozhodne uspořádat nezpomenutelně ohromující koncert na svůj odchod. Rockera, který se tváří neuvěřitelně rozhodnutě, jenže s každým dalším úspěšným vystoupením víc a víc váhá a ztrácí pevnou půdu pod nohama. Snímek, jehož hudba může neskutečně nadchnout každého diváka, jenže zárověň i vyprávění a pocity Jamese Murphyho, které docela snadno unudí k smrti Režisér nás varoval již před projekcí, diváci během ní houfně odcházeli, ale já jsem seděl zařezaný do sedačky, zcela pohlcený úžasně fantasmagorickým světem, jenž se podařilo tvůrcům stvořit.

Ateliérovými kouzly film až připomíná počiny třetí tvůrčí fáze F. Navíc můžu říct že mi černý a naprosto absurdní humor sedl a smál se s několika dalšími diváky.

On hledá jeho Okres Karlovy Vary

Premisa děje se sice zcela ztratí ve smršti bizarních výjevů, ale ty samy o sobě s naprostou lehkostí vytvářejí svět sám o sobě. Je v něm silně cítit přítomný rámec komunistického režimu, ale jakýkoliv realismus včetně přírodních zákonů je přitom popírán. Metafora je velmi silná a především hořké závěrečné obrazy naprostého rozkladu a závěrečná přehlídka "žabího prokletí" působí v tomto ohledu opravdu silným dojmem. Přesto není potřeba sledovat všelijaké narážky, jež rumunský národ rozhodně nešetří.

Stačí se podat síle balkánské obrazotvornosti, užívat si originálně pojaté retrospektivy a operně-divadelní scenickou i hereckou stylizaci, nechat na sebe působit zvláštní zážitek z mnohovrstevné rumunské identity dané několika epochami, jež se zde podmanivě mísí. Dvě a půl hodiny jsou proto naprosto adekvátní, i když jak je pro tuto kinematografii zvykem, děj nenabírá příliš na oprátkách a spíše je pro něj důležitější kresba prostředí. Přesto než většina rumunských počinů má výsledek spíše blíže Kusturicovi a tvorbě bývalé Jugoslávie.

Jak nalézt životní lásku, která sice nemluví stejným jazykem, žije na druhé straně světa, ale po internetu vypadá mile. Duševně nevyrovnaný malíř Lars aneb všichni umělci jsou více či méně blázni a jeho "prasátko" Manoel zoufale osamělý a odhodlaný být s Larsem za každou cenu. Bylo by zajímavé zírat oběma do života ještě v následujících letech. Hodina a půl nadpozemského zážitku.

Ben Zeitlin stvořil magický svět v drsném světě louisianských bažin, který se nezdráhá využívat pohádkového schematu a silně poetických až snových obrazů. Podobně jako Malick výrazně pracuje s přírodním rámcem a obdobně na jeho neustále přítomném pozadí rozvíjí příběh komunity, jež se rozhodla přečkat hurikán Katrina ve svých domovech za hrází symbolizující bezpečí, což rovněž doplňuje přesahujícími reflexe o celkovém universu.

Zeitlinovi se podařilo tento transcendentální účinek zakomponovat přirozeněji než tomu bylo ve Stromu života respektive v jeho zkrácené verzi , ačkoliv se stále pohybuje v mantinelech znaivnělé pseudofilosofie. Ta však v rodinně laděném snímku rozhodně není na obtíž a neruší ani zjemňující voiceover malé a odvážné hrdinky působivě přirovnávané k smečce vzkříšených pravěkých zvířat kráčejících zatopenou krajinou. Velmi podmanivá je i dynamická práce kamery znásobená rychlým a rytmickým střihem a už ani nepočítám kolikátý že soundtrack mě v letošních Varech uhranul - zde hudba doslova rozproudí krev v žilách a výrazně napomáhá přenášení nezlomného vitalismu komunity na druhou stranu plátna.

Právě urputná snaha malého společentví uhájit své místo k životu, zachovat vlastní kořeny i přes zkázonosnou slanou vodu a uchovat svojí identitu navzdory všem podmínkám se dá považovat za velkolepý a zdravě patetický symbol. Zde nejde jen o příběh hrdinky vyrovnávající se s velkými životními ztrátami po vzoru přírodního predátora, ale o podobně urputný boj jejích nejbližších. A v tomto případě sentiment a pocity zadostiučiněný nejsou žádnou ztupenou pilou, na níž je třeba tlačit. Naopak její ostří je hladké a hladce a bezbolestně pronikající pod kůži a zanechávající za sebou hlubokou stopu V prvních minutách filmu jsem se bála, že se mi už zase podařilo zajít na něco, s čím se nemám žádnou šanci sžít.

Nezávisle působící kamera a filmoví hrdinové, kteří se hystericky smějí, případně znenadání začnou řvát a mlátit do všech kolem sebe, totiž rozhodně nejsou mou krevní skupinou. Po patnácti minutách ale mé obavy zmizely. Isabel se totiž z figurky uzavřené uvnitř svého světa, snažila stát postavou, kterou si mohou lidé oblíbit. Snažila se kontrolovat, začlenit se zpět do normálního života, zatímco jí nohy podrážela její nikdy zcela nevysvětlená minulost.

Uvnitř je film, jehož hlavní linie je zobrazena jen v náznacích, ale i přesto je na něm, snad kvůli té jisté otevřenosti a kvůli tomu neuzavřenému příběhu zobrazenému v kráké stopáži, cosi působivého. Pokud máte rádi novorozeňata, nevadí vám pětiminutové blízké záběry na jejich krmení, přebalování, kojení, popřípadě doopravdy blízký záběr na použitou plenku pan režisér je fajnšmekr , pak vám snímek mohu vřele doporučit. Taky by vám ale neměl vadit pohled na opakované odsávání mléka z prsou, natržené krvácející bradavky, měli byste mít rádi minimalistické a oddramatizované herectví přecházející v amatérské výlevy a určitý vztah k silně roztřesené kameře, která v rámci jednoho záběru několikrát přeostří.

Pokud všechny zmíněné věci doslova milujete, můžete se vydat na cestu, která je všechno, jen ne klaustrofobická proč, proč proboha každý druhý snímek na letošním MFFKV neustále pracuje s blízkými záběry?

Blesk Premium

Možná za ten závěr by si snímek zasloužil pozitivnější hodnocení, ale já si nemůžu pomoct, byla to poporodní deprese podaná tak otravně, že jsem si sama chtěla koupit odsávačku a odsát si mozek. Milovala svého otce a on umřel. Hezký téma, ale na na celý film docela málo, takže kromě postupného odhalování vztahu staršího, lehce oslizlého, muže, který ve své dceři vidí zemřelou manželku a Pilar, která se do role své matky radostně vžívá, ve filmu nic nehledejte. Snad jen pár tmavých záběrů, stále stejně pomalý temporytmus, marné a nudně stejné pokusy otce a jejího asipřítele a další minuty neútěšně uspávající nudy.

Ne, film rozhodně neurazí, ale nadšeně z něj odcházet nebudute. Spíše než jako celistvá sonda do života dvou nesourodých žen působí The Door jako pár na sebe nenavazujících scének rozložených rovnoměrně po období několika měsíců až let. Navíc musím říct, že po úvodu Helen Mirren, která na tiskovce i před projekcí tvrdila, že Emerenc považuje za svou nejsložitější roli a že je tato postava výjimečná svou tajemnou minulostí, jsem čekala něco málo víc, než dva flashbacky a jeden pohled za zavřené dveře jejího domu. Možná má slova vyzní až kacířsky, ale i přes veškeré recenze hovořící o dokonale prokresleném ději a postavách, na mě jednání Emerenc působilo, snad kvůli oněm limitovaným pohledům do minulosti, místy až neuvěřitelně a nerealisticky.

Očividně není třeba nekonvenčních filmových postupů, protože to přece nikdo nečeká. Stačí, když na konci budou titulky říkající, kdo jak dopadl, protože - je to přece podle pravdy! Ano, je to hrozné, ale šlo by to natočit i jinak. Dvě hodiny rozhovorů, prázdných výrazů, zbytečně protahovaných scén je třeba všechno pořádně popsat , které už znáte, aniž byste film kdy viděli.

Víte, jak co dopadne, víte, o co jde, a stejně se ty filmy prostě pořád natáčejí a já na ně jako pako neustále chodím. Takže: už nebudu chodit na filmy s podobnou tématikou, vždycky se pak rozčílím, že jsem strávila dvě hodiny u něčeho absolutně neoriginálního, co už bylo tolikrát předtím natočeno - a možná i líp. Typická britská komedie s recividujícím kriminálníkem v hlavní roli.

Vše je přítmno - výrazný akcent, důraz na národní znaky, vyšinuté postavy, ozvláštnění v tomto prípadě whisky , rodinný aspekt, drama atd. Problém je v tom, že nic nefunguje. Ze všech postav je vtipná jen jedna a je na ní dáván příliš velký důraz. Epizodky setkání s napadeným chlapcem, rozbrojky s gaunery nerezonují, nikam nevedou a ani nefungují samy o sobě. A hlavně charisma, na kterém podobné snímky stojí, postavám chybí.

Vtipný začátek i konec vystupují z filmu jako jediná povedená místa.

Nová erotická inzerce:

Veselá absurdní hříčka. Parodie na parodie parodií gangsterek. Není radno pohybovat se v balónkovém průmyslu a myslet si, že gangsteři na čekačce nic nevyčmuchají. Vždyť přece, když selže plán A, je v záloze ještě plán B. Někdy taky plán C…. Ano, znuděný noční hlídač nezavání ničím jiným než nudou. Stejně tak jako můžete obměnit chleba s máslem na chleba s margarínem. Východní Německo a skateboarding — že to nejde dohromady?

Česko-Slovenská filmová databáze

Ale ano, všude tam kde vyroste betonová džungle, se objeví několik děcek, které mají o pár koleček a prken navíc. Film umně propojuje vyprávění teď již dospělých skateboardistů, černobíle animované vzpomínky a archivní materiál ze života skateboardistů natočený na 8mm kameru. Příjemně také překvapí a pobaví několik narážek na bývalé Československo, v kterém, jak se zdá, bujel skateboarding ještě více než v NDR.

Polsko, Stačí jedna návštěva západního Německa — nakouknutí do pohádkového světa obchoďáků, drogerií, regálů plných adidasek a nestřeženého zboží, které jen čeká, až si ho někdo schová pod bundu — a není cesty zpět. Okrádat Němce přece není žádný zločin, ale hrdinství hodné Robina Hooda. Yuma je jako divoká jízda na horské dráze, euforii střídá nebezpečí a strach o vlastní zadek — zvlášť když se Robin Hood zapomene ve vozíku připoutat.

Ač natočený íránským klasikem, Amirem Naderim, působí film "čistě japonsky" jako kdyby na režisérské židli seděl Sono nebo Kitano. Velice zajímavý příběh mladého neúspěšného režiséra a cinefila, který si nechává rozbíjet ústa za peníze, aby splatil dluh jakuze jedna rána za jenů, no, nekupte to. A taky film, kde je sebedestruktivní chování povýšené na umělecký manifest.

Pocta velkým režisérům minulosti, film pro milovníky klasik. OK, trpí tam lidé, ale najde se vůbec neškodolibý divák? O krizi jinak, konec iluzí odrazem postižených strůjců těchto iluzí. Taková otevřená zpověď je dokumentaristy zlatý důl, ani není třeba dramatických prostřihů na padající indexy. David Siegel je legendární postava tzv. V rámci něho nabízel exkluzivní dovolené i pro zadlužující se střední třídu, plnil dočasně sny iluze , aby se postupně život jeho rodiny stal permanentním timesharingem nonstop iluzí.

Šel vstříc megalomanským plánům, co čekaly na splasknutí o čemsi svědčí úvaha pojmenovat největší soukromý dům v USA s poukazem na Ludvíka XIV. Více než on ale vypráví početná rodinka osm dětí! Mamina kupříkladu dává otevřeně najevo, že děti jsou "koťátka" na hraní, přičemž právě tyto děti vlastní mazlíčky běžně vyhladoví k smrti. Něco se otevřeností a vstupem do soukromí nepochybně sleduje, pravděpodobně dochází k novému způsobu natáčení po začátku krize, bohužel časové úseky nejsou z vyprávění dvakrát zjevné.

Některé scénky jsou křečovitě hrané, krátký Siegelův monolog o možném ovlivňování prezidentských voleb zase zazní jako varování kamsi dál. Mám dojem, že Siegelovi přes humor, který vyvolávají tak trochu režírují sami sebe. Zajímal by mě vztah k tiché dokumentaristce, co si vystačí s klidnou hudbu a snaží se většinou nesoudit, natož osobně zasahovat.

Česko volilo nejkrásnějšího muže, vyhrál potetovaný vězeňský dozorce

Kdybych chtěl vystupňovat paranoiu, tak se zeptám: "Je tenhle film Siegelovo PR, aby konečně prodal ten zatracenej barák, kterej nikdo nechce? MFFKV Typický povídkový film se všemi jeho neduhy a plusy. Čtyři krátké příběhy o čtyřech fenoménech týkajících se vztahů zamilování, krize, nevěra, svatba podkopává nevyrovnanost jednotlivých povídek.

• gay scat seznamka Orlová Česko
• speed gay rande Prostějov Česko
• hledání gay Velké Meziříčí Česko
• gay hledají setkání Kopřivnice Česko
• na kluky seznamka Jindřichův Hradec Česko
• gay hledat muž Přerov Česko